31. prosinec, den bilancování… i když si řikáte, že vám je to jedno, že vás se to netýká, určitě si chtě nechtě dneska trochu zapřemýšlíte nad uplynulým rokem. 

Já jsem vždycky byla “bilancovací” typ, co si budeme nalhávat. A mohla bych tu teď psát o tom, jak jsem byla v Dánsku, v Berlíně nebo že jsem začala hrát znovu na klavír, udělala si kurz na cvičení s předškoláky a tancuju s dětmi, ale asi to neumím natolik ocenit a vyzdvihnout.

Dneska jsem šla kolem budovy své školky, školka už tam dávno není a chodím tam skoro každý den, ale dneska jsem se tak zamyslela, jak jsem jako malá věřila, že si vezmu Luboška, s kterým jsem chodila na procházky za ruku. Jak jsem se tomu po letech smála a věřila, že si vezmu Jirku, kterému jsem dala v šestce první pusu a jak jsem si pak vzala toho, koho jsem poprvé dopopravdy milovala a věřila, že to bude navždycky. Do všeho, nejen do vztahů, jsem vždycky šla s naprostým odhodláním. S tím, že pro to udělám vše. Dá se změnit takové nastavení člověka? 

Přestala jsem psát kvůli školním dětem, protože četly můj blog. 

“Díky vám vím, že se nemám vzdávat, i když to vypadá bledě.” To napsal poslední den školy “můj” deváťák na instagram, kam dal poslední naši společnou fotku.

To, že jsem psát přestala, jim ukazuje úplný opak, než to, co o mně napsal. 

Někteří z nás si chodí zaběhat, někteří jdou na procházku se psem, někteří si dají lahev vína s kamarádkou nebo sami a je to. Já ne. Potřebuju psát. Celý ten půl rok si píšu, když je nejhůř, do sešitu, protože mi to chybí.

“Takhle odevzdanou tě neznám” A tohle mi přistálo do zpráv v říjnu od nejlepšího kamaráda.

“Minulost už nezměníš, ale budoucnost můžeš” To mi poslal zase druhý kamarád.

“Jednou jsem si v prosinci řekla, že ten další rok prostě už musí být jiný. A byl!” řekla mi kolegyně.

Takže 2020, budeš tím rokem! Konec fňukání, ale začátek dělání toho, co CHCI JÁ.

Vám přeji to samé. A možná se zase brzy ozvu. Mám teď totiž před sebou hodně práce.