Archiv pro měsíc: Duben 2019

Od očekávání k přijetí

Četla jsem o momentu klapnutí. Přijde to, když se snažíte ve vašem životě něčeho dosáhnout, ať už jsou to uklízecí návyky, najít vysněnou práci nebo něco, co se nedá tak úplně popsat jako u mě, a najednou cítíte, že se něco přepnulo a vy víte, že teď je to ono.

Celý ty tři roky jsem na to čekala. Až poznám, že se hrabu nahoru. Naivně jsem si myslela, že to přijde s jiným vztahem. No, nepřišlo, naopak. A s Koblihou mě to první měsíc vystřelilo až nad mraky, jenže ani to není normální, takže dopad zpátky bolel.

Myslela jsem, že přesně tohle chci. A nejsem jediná. Ale nechceme raději jistotu, že někdo usne vedle nás, než neustálé motýlky v břiše? Nechceme raději klidný večer, který třeba proběhne při pár větách, než neustálé kontrolování mobilu, jestli vám někdo odepíše?

To bylo první klapnutí. Že opravdu vše má svůj čas. A i když vím, že tenhle vztah má trhlinky, musím pracovat i sama na sobě.

Druhé klapnutí přišlo včera. Možná to bylo tím malým zeleným pivem, možná tím, že jsem je poprvé po tom roce viděla spolu. (A to bydlíme na fakt malém městě.) Celý ten rok jsem se toho bála. A ono nic. Jen štěstí, že to dopadlo takhle. Že vím, že jsem v té správné náruči. U někoho, kdo si mě váží. Kdo mě nechá si vzít na sebe, co mám ráda, kdo mě nechá si učesat culík nebo nosit boty, které jsou mi pohodlné. Víte, mohla bych o tom psát dlouho, ale také to občas čte někdo, kdo ho zná a já nechci, aby se to dozvěděl. Ale prosím vás, holky, nedělejte to. Neměňte pro každého svou osobnost. Ano, každá z nás se mění, když má nový vztah a do jisté míry je to v pořádku, ale teď s odstupem času vidím, že jsem se sebou nechala opravdu hodně manipulovat a dělala věci, které opravdu hraničí se soudností.

A třetí klapnutí přišlo nechtěně, ale tak nějak díky němu všechno zapadlo. Myslím, že už si plně uvědomuju, že můj rozvod prostě musel přijít. Přišel by i bez Koblihy. I bez těch zpráv, které jsem našla na facebooku. A asi i bez toho ticha, co doma bylo stále častěji. V létě jsem napsala článek, ve kterém si přeji, aby vše mezi námi bylo už vyřešené. Není a vypadá to, že ještě dlouho nebude.

Jenže… já to vše, co se mi stalo v posledních třech letech, přijala. A přijímám i ten boj vydrápat se zase nahoru. A přeji si šťastnou cestu!

And I don’t care if I sing off key
I find myself in my melodies
I sing for love, I sing for me
I shout it out like a bird set free

PS: Možná je to ale všechno jen tím, že si mi teď stýská… :) A až mě naštve, budu zase plakat na dně. Ale budu věřit, že ne.