Archiv pro měsíc: Prosinec 2018

Co jsem se naučila v roce 2018

Každý prosinec bilancuji, co mi ten uplynulý rok vzal a dal. Rok 2018 mi vzal mnoho sil, lásku, přátelství, občas úsměv, přinesl mi pár krátkodobých i dlouhodobých zdravotních trápení. Byl to hodně zvláštní rok plný strachu a nejistoty, ale hodně mě naučil.

Například tohle…

Když máš pocit, že ti nějaká holka leze do zelí, pravděpodobně už ti tam vlezla dávno.

Jestli jsem si myslela, že je hrozný potkávat ve školní jídelně maminku bývalého, protože pracuje ve vedlejší škole, tak omyl. Mnohem horší je potkat tam jeho novou holku. Jako studentku. Takže nic není tak zlé, aby to vzápětí nemohlo být ještě horší.

Nikdy není pozdě na to naučit se něco, co se ostatní učí v dětství. Ale musím počítat s tím, že to půjde hůř, ale stačí si najít motivaci. Když jsem v lednu stála na svahu a při jeho prvním sjíždění plakala s pocitem, že jsem nemožná, stalo se něco, co mě posunulo. Někde v sobě jsem si řekla, že to prostě nevzdám. Po cestě na vleku se vnitřně opravdu vybičovala a na konci dne jsem nechtěla jít na chatu.

Zdraví je opravdu nejdůležitější věc, kterou mám a souvisí s psychikou víc, než si myslím. Poslouchám svoje tělo a uvědomuji si, že na všechno asi nestačím sama.

Moje největší uvědomění jara/léta bylo: Přestaň lidem vysvětlovat svůj vztah jen, aby ses obhajovala. Před přáteli to dělat nemusíš.

I když se něco se začátku může zdát jako strašná nuda, protože se týká lidí starší o jednu až dvě generace, může to být ve finále jeden z nejlepších zážitků roku.

Je úžasně naplňující být součástí něčeho velkého.

Rok 2018 mi přihrál do života kolegyni, se kterou jsme během dvou měsíců zjistily neuvěřitelné věci. Máme tolik společné minulosti, až je to trochu děsivé.  Všechno se děje z nějakého důvodu. Obě to máme vytetované a jako náhoda už nám to absolutně nepřijde.

Taky mi ten rok přinesl prozření v přátelství. Pravé kamarádky ví, kdy je mi špatně a proč. Napíšou, zeptají se, zajímají se. A jsem už dost stará na to dolejzat, když se někdo rozhodne se mnou nebavit z jeho vlastního důvodu, který já nemůžu ovlivnit.

Navštívila jsem za tento rok spoustu krásných míst a znova se utvrdila v tom, jak moc mě cestování naplňuje.Taky v tomhle roce padlo rozhodnutí začít o cestování psát.

To nejdůležitější, co mě tento rok naučil, přišlo až teď v prosinci. Je to rozhodnutí, že o svých pocitech musím víc mluvit, než o nich psát. Že chci víc žít, než fňukat na blogu. K tomu, abych o tomhle přestala psát, jsem si asi musela dojít. Vždy to mělo být něco, co mi pomáhá, ale to už nějak přestávám cítit. A pocit, že by to pomáhalo druhým, se ve mně také nějak ztrácí.

Nemůžu vědět, co se mi v hlavě urodí za měsíc a jestli tohle všechno zase nepopřu, protože taková jsem já, ale teď to tak cítím.

Pro rok 2019 mám jedno předsevzetí. Chci se rozhodovat sama o svém životě. Třeba se jím budete řídit také.

Krásný nový rok plný lásky a splněných přání vám přeji. (Vyjde to, je lichý a navíc je v něm 9 – moje nejoblíbenější číslo.)

10. prosinec

Je to pro mě zvláštní den. 10. prosince 2016 jsem spala u Koblihy doma. Nevěděla jsem, že je to naposledy přesně na rok. V tu chvíli jsem doufala, že všechno bude dobré. Tenkrát jsme hodně mluvili, vysvětlovali, sliboval mi…I přesto jsem se ale už na dlouhou dobu nevrátila a byla přesvědčená o tom, že už se ani nikdy nevrátím zpátky.

10. prosince 2017 jsem se tam probudila taky, nic jsme si nevysvětlovali, moc nemluvili, nic jsem neslibovala. Den před tím mi bylo mizerně. Toužila jsem být úplně u někoho jiného, ale ten zase nevěděl, co chce. Pohádali jsme se, šla jsem domu ubrečená a přišla mi smska, jestli nechci kouknout na Harryho Pottera. Jakoby věděl, že je mi tak mizerně. Dodnes nevím, proč jsem šla. Jestli to bylo z kamarádství, nebo jsem potřebovala cítit, že mě má někdo rád, nebo jsem pořád něco cítila já. Nedokážu to vysvětlit a nevím, jestli to bylo úplně správné, i když se mezi námi nic nestalo. Usnula jsem vyčerpáním na gauči u filmu, ale byla jsem nejklidnější za posledních několik nocí. Moc mi tenkrát pomohl. Ráno bylo nasněženo. Jen lehce, ale bylo. Sníh je totiž kouzelný, ačkoliv tohle kouzlo mi došlo až několik měsíců po tom.

Je o rok později. Potkala jsem tu, která teď žije v domě, který jsem před dvěma lety přestala budovat a toho, s kým jsem se před rokem tak pohádala. Oba během pěti minut. Náhoda?

Na 10. prosince 2018 hlásí sníh, i když ještě před dvěma dny bylo 10 stupňů. Náhoda?

Donutilo mě to přemýšlet, kam jsem se za ty dva roky posunula. A je to hrozný říct, ale nikam. Stejně jako před dvěma lety, stejně jako před rokem, nevím, jak budu trávit Vánoce. Nevím, co bude po nich. Nevím, jak dlouho se vydržím točit v tom kolotoči a zároveň se bojím se točit přestat. Točí  se pořád výš a výš, nemůžu vystoupit. Jedině skočit a očekávat pád, který bude bolet. A hlava se mi bude ještě chvíli točit dál. Pořád je lepší (naivnější) čekat, že ten kolotoč vypne on, dá mi ruku a půjdeme dál. Ale třeba jednou tu odvahu najdu. A v tu chvíli bude jedno, že spadnu, hlavně, že budu chvíli letět… (to je z My všichni školou povinní, seriálu mého dětství, vlastně celého mého života).

Ale nemohl bys, prosím, spíš ten kolotoč vypnout?