Archiv pro měsíc: Říjen 2018

Je ve mně monstrum

Vím to. Cítím ho. Dere se na povrch s každou další maličkostí a naprosto nečekaně.

Nevím, jak ho mám zastavit. Jsou věci, na které se nikdy nepřipravíte, i když se sakramentsky snažíte a říkáte si, jak jste s tím vším počítali. Nejde to, pokud celou situaci nekontrolujete vy sami. Ani on. Ani my dva dohromady.

To monstrum se jmenuje strach. Asi. Úplně přesně to nevím. I když asi to i vím, ale nechci to říct nahlas. Je to ta nejzákeřnější věc v mé duši, o které vím. Vlastnost, která nezmizí. Nejlepší kamarádka podlosti a podezřívavosti.

Jsou chvíle, kdy se vydrápe a sevře mi hrdlo. Dnes jsem dokonce nezvládla dojíst večeři. Jsou to prostě zvláštní nečekané situace. A vy se musíte nadechnout a dělat jakoby nic. A když už mi to nešlo, začala jsem psát. Beru jako úspěch, že to umím vyřešit aspoň takhle. Protože vybouchnout a říct něco, co nechci a co by mi bylo líto, je opravdu snadné.

Musím to vyřešit jinak. Sama v sobě. Nevím, jak na tom pracovat, ale musím. Stejně jako on pracuje na té miliardě věcí, co vadí mně. Teda aspoň doufám, že na nich pracuje. Říkal to. Věřím mu. A teď musím věřit i sobě. Bez toho to asi nepůjde.

Ta holka jsem nebyla já

Jsem posedlá tím, že chci ten pravý vztah. Ten, kvůli kterému si řeknu, že to všechno mělo takhle být.

V předchozím vztahu jsem chodila s někým, komu bylo jedno, kdy se uvidíme. Když jsem odjela na hory, bylo mu jedno, jestli jsem dojela v pořádku, i když jsem psala, že počasí je šílené. Bylo mu i jedno, jestli jsem přijela domu. A vystřídal ho někdo, komu nedělalo problém mi zavolat před třemi dalšími kluky po cestě do hospody, aby se zeptal, jestli je mi lépe, když jsem byla nastydlá. Ten minulý čas tam má být… ale k tomu se (možná) ještě dostanu.

To jsou chvíle, kdy si uvědomuju, jak moc se mi tenkrát změnily hodnoty, jak klesly. A tak jsem si řekla, co kdyby to byl případ někoho jiného? A moc mi to pomohlo. Uvědomila jsem si, že to je případ někoho jiného. Ta holka jsem totiž nebyla já. Ta holka se nechala ponižovat, změnila se. Změnila svoje priority a cíle. Nevěřila si. Bála se ho. Zkuste se na vaše problémy podívat z pohledu, že máte poradit někomu jinému, kdo se tímhle trápí.  Kvůli někomu, kdo ve vás vyvolává takové pocity, se přeci nechcete trápit. A netrapte. Zabývejte se jen těmi, kterým záleží i na vás. Jen ti si zaslouží vaši pozornost a hlavně vaši lásku.

Zamilovaně na obláčku jsem žila asi tři měsíce. A pak najednou se něco stalo. Se mnou? S ním? Nevím. Nevíme.

Zjistila jsem, že mi umí dojít slova. Právě teď. Všechno už bylo napsáno. Ne sem, ale jemu. A teď žmoulám ten druhý oříšek a pořád doufám, že ho nebudu muset rozlousknout, že tu sílu, kterou jsem si přála, aby byla uvnitř, nebudu potřebovat. A že být v jeho triku bude stačit k tomu usnout…

Tři oříšky pro Opičku

Byla jsem na víkend pryč, abych pomohla kamarádce v těžké chvíli. Místo toho jsem se tam ale zhroutila vlastně víc já. A stačilo k tomu jen málo: “Nenapadlo mě, že ti na to mám odepsat.” Celý příspěvek