Článek jsem začala psát  v průběhu března. A i když už teď dochází k rozvolnění, nechám ho, jak je. Třeba bude jednou hezké si vzpomenout. VZPOMENOUT. To zdůrazňuji. Doufám totiž, že to nebude standard, co se opakuje rok co rok.

Nebudu psát o práci, protože už jsem opravdu zoufalá, chybí mi to od a do zet. Nebudu ani mluvit o tom, že mi vadí, jak se o ničem jiném nemluví. O tom, že někdy člověk ani neví, co dělat, čemu věřit, jak se vlastně chovat. Budu psát o naprosto povrchních, sobeckých věcech, které mi chybí.

• Chybí mi jít na kosmetiku a ke kadeřnici.
• Chybí mi jít do restaurace. Zvlášť naše páteční popracovní obědy.
• Chybí mi jet na výlet kamkoliv chci.
• Chybí mi jít jen tak ošmatlávat oblečení do obchodu.
• Chybí mi si dát kafe (a dort) v kavárně a třeba i sama. Číst si nebo pracovat. A tohle jsem se naučila zrovna až nedávno. Dřív jsem se cítila divně sedět někde na kafi sama.
• Chybí mi jet o své volno za kamarádkou, která bydlí nejen v jiném okrese, ale i kraji.
• Chybí ji plánovat si dovolenou KDEKOLIV.
• Chybí mi možnost si kdykoliv zarezervovat wellness. (S holkama z práce jsme termín posunuly už třikrát.)
• Chybí mi chodit do Sokola a na šití.
• Chybí mi jít do kina nebo do divadla nebo na koncert.
• Chybí mi jít na brunch. Tááák moc!

Ale taky mi udělalo v posledních pár dnech uvolnění několik věcí šílenou radost:

• Pobíhající děti z prvního stupně ráno před naší základkou. Měla jsem slzy v očích. A podruhé hned odpoledne, když jsem viděla, jak běží a objímají družinářku.
• Teplo a čas na sukně a jarní bundu.
• Zpívající ptáci.
• Pečení buřtů.
• Cvrkot, který se line z oken základní umělecké školy. Tolik týdnů tam bylo ticho a najednou rozezpívání, flétny, bubny, klavír… ach.
• Vnímání, jak se prodloužil den.
• Naše zahrada. Konečně jsme dostali klíče od našeho domu a já mám poprvé vlastní zahradu. Seděla jsem na studni a držela sedmikrásky a uvědomila si, jak se na to všechno moc těším.
• A samozřejmě spoustu dalších tajnůstek a plánů, které s tím vším souvisí.