10. prosinec

Je to pro mě zvláštní den. 10. prosince 2016 jsem spala u Koblihy doma. Nevěděla jsem, že je to naposledy přesně na rok. V tu chvíli jsem doufala, že všechno bude dobré. Tenkrát jsme hodně mluvili, vysvětlovali, sliboval mi…I přesto jsem se ale už na dlouhou dobu nevrátila a byla přesvědčená o tom, že už se ani nikdy nevrátím zpátky.

10. prosince 2017 jsem se tam probudila taky, nic jsme si nevysvětlovali, moc nemluvili, nic jsem neslibovala. Den před tím mi bylo mizerně. Toužila jsem být úplně u někoho jiného, ale ten zase nevěděl, co chce. Pohádali jsme se, šla jsem domu ubrečená a přišla mi smska, jestli nechci kouknout na Harryho Pottera. Jakoby věděl, že je mi tak mizerně. Dodnes nevím, proč jsem šla. Jestli to bylo z kamarádství, nebo jsem potřebovala cítit, že mě má někdo rád, nebo jsem pořád něco cítila já. Nedokážu to vysvětlit a nevím, jestli to bylo úplně správné, i když se mezi námi nic nestalo. Usnula jsem vyčerpáním na gauči u filmu, ale byla jsem nejklidnější za posledních několik nocí. Moc mi tenkrát pomohl. Ráno bylo nasněženo. Jen lehce, ale bylo. Sníh je totiž kouzelný, ačkoliv tohle kouzlo mi došlo až několik měsíců po tom.

Je o rok později. Potkala jsem tu, která teď žije v domě, který jsem před dvěma lety přestala budovat a toho, s kým jsem se před rokem tak pohádala. Oba během pěti minut. Náhoda?

Na 10. prosince 2018 hlásí sníh, i když ještě před dvěma dny bylo 10 stupňů. Náhoda?

Donutilo mě to přemýšlet, kam jsem se za ty dva roky posunula. A je to hrozný říct, ale nikam. Stejně jako před dvěma lety, stejně jako před rokem, nevím, jak budu trávit Vánoce. Nevím, co bude po nich. Nevím, jak dlouho se vydržím točit v tom kolotoči a zároveň se bojím se točit přestat. Točí  se pořád výš a výš, nemůžu vystoupit. Jedině skočit a očekávat pád, který bude bolet. A hlava se mi bude ještě chvíli točit dál. Pořád je lepší (naivnější) čekat, že ten kolotoč vypne on, dá mi ruku a půjdeme dál. Ale třeba jednou tu odvahu najdu. A v tu chvíli bude jedno, že spadnu, hlavně, že budu chvíli letět… (to je z My všichni školou povinní, seriálu mého dětství, vlastně celého mého života).

Ale nemohl bys, prosím, spíš ten kolotoč vypnout?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *