10. prosinec

Je to pro mě zvláštní den. 10. prosince 2016 jsem spala u Koblihy doma. Nevěděla jsem, že je to naposledy přesně na rok. V tu chvíli jsem doufala, že všechno bude dobré. Tenkrát jsme hodně mluvili, vysvětlovali, sliboval mi…I přesto jsem se ale už na dlouhou dobu nevrátila a byla přesvědčená o tom, že už se ani nikdy nevrátím zpátky.

10. prosince 2017 jsem se tam probudila taky, nic jsme si nevysvětlovali, moc nemluvili, nic jsem neslibovala. Den před tím mi bylo mizerně. Toužila jsem být úplně u někoho jiného, ale ten zase nevěděl, co chce. Pohádali jsme se, šla jsem domu ubrečená a přišla mi smska, jestli nechci kouknout na Harryho Pottera. Jakoby věděl, že je mi tak mizerně. Dodnes nevím, proč jsem šla. Jestli to bylo z kamarádství, nebo jsem potřebovala cítit, že mě má někdo rád, nebo jsem pořád něco cítila já. Nedokážu to vysvětlit a nevím, jestli to bylo úplně správné, i když se mezi námi nic nestalo. Usnula jsem vyčerpáním na gauči u filmu, ale byla jsem nejklidnější za posledních několik nocí. Moc mi tenkrát pomohl. Ráno bylo nasněženo. Jen lehce, ale bylo. Sníh je totiž kouzelný, ačkoliv tohle kouzlo mi došlo až několik měsíců po tom.

Je o rok později. Potkala jsem tu, která teď žije v domě, který jsem před dvěma lety přestala budovat a toho, s kým jsem se před rokem tak pohádala. Oba během pěti minut. Náhoda?

Na 10. prosince 2018 hlásí sníh, i když ještě před dvěma dny bylo 10 stupňů. Náhoda?

Donutilo mě to přemýšlet, kam jsem se za ty dva roky posunula. A je to hrozný říct, ale nikam. Stejně jako před dvěma lety, stejně jako před rokem, nevím, jak budu trávit Vánoce. Nevím, co bude po nich. Nevím, jak dlouho se vydržím točit v tom kolotoči a zároveň se bojím se točit přestat. Točí  se pořád výš a výš, nemůžu vystoupit. Jedině skočit a očekávat pád, který bude bolet. A hlava se mi bude ještě chvíli točit dál. Pořád je lepší (naivnější) čekat, že ten kolotoč vypne on, dá mi ruku a půjdeme dál. Ale třeba jednou tu odvahu najdu. A v tu chvíli bude jedno, že spadnu, hlavně, že budu chvíli letět… (to je z My všichni školou povinní, seriálu mého dětství, vlastně celého mého života).

Ale nemohl bys, prosím, spíš ten kolotoč vypnout?

Tak prostě budeme šťastní!

V to já přeci doufám – odpověděl. Ale já to nemyslela jako otázku, ale jako oznamovací větu.

Nemám absolutně tušení, co bude příští rok. Ten rok mě moc děsí, protože mi bude 30. Já vím, neměla bych si z toho nic dělat. Ale pro mě jako holku, co má neustále nějaký životní plán, je najednou velkým šokem, že všechno bude úplně jinak. Musím se s tím nějakým způsobem vyrovnat a zatím nevím jak.

Ale jeden večer jsem začala přemýšlet. Přečetl si předchozí článek a zeptal se mě, jestli je to s ním vážně tak hrozné. Píšu, co cítím. Vím, že mám jiné životní hodnoty, cíle a přání. A najednou jsem cítila, že pokud s tím nic neudělám, ta tíha mě udusá.

A tak jsem si řekla, že si dovolím být šťastná.  Užiju si předvánoční čas, protože je to ten nejkrásnější čas v roce. Protože mám ve skříni dárky. Protože už jsme to před Vánoci udělali jednou a byly to ty nejsmutnější Vánoce. A já to tak nechci. Tenhle rok strašně pitomě začal a nechci, aby i pitomě skončil.

Takže, je to jednoduché. Řekla jsem všechno, co mě bolí. A i když jsem tu v minulém článku teatrálně rozhlašovala, že nechci žít v ultimátech. Jedno jsem si ale dala. A do té doby si chci užívat předvánoční čas tak jako dřív. Poprosila jsem ho o to. Že budeme šťastní. A co bude pak, záleží na něm. Aby se rozhodl, co chce, za co chce bojovat a jestli zvládne mě takovou, jaká opravdu jsem.

A čím míň logické se vám to zdá, tím více reálné to ve skutečnosti je.

Život jde dál,

lásko, musíme si zvykat,

a není dobrý na tý cestě zůstat sám,

pro jeden smutek nemá cenu stokrát vzlykat,

když má svět otevřenou náruč dokořán.

 

A, co bylo dál, jenom vítr,

po nebi se mraky honily.

A, co bylo dál, jenom vítr,

a stromy se až k zemi sklonily.

 

Vždycky si přeji, aby ty mé články nebyl jen takový výlev do světa, ale dneska to asi nic jiného není. Tohle totiž není žádná rada. Bohužel.

Už nechci žít v ultimátech

Za měsíc jsou Vánoce. Nejkrásnější svátky v roce. Jsou to dny, které byste měli strávit s lidmi, které milujete. Ale také by to mělo být naopak. Měli byste je strávit s lidmi, kteří milují vás. A tady je problém.

Láska je kouzelný cit. Něco, co vás hřeje, naplňuje. To, co vás nutí mít úsměv v srdci, který se přelívá na tvář. A to je stejné jako s Vánocemi.

Dneska jsem stála u Koblihy doma a koukala z okna a užívala si ten výhled, který mě dostal už před dvěma lety. Představovala si, jaké by to bylo s vánočními světýlky, s pečením cukroví, stromečkem a pitím vaječňáku. A uvědomila si, že je v celé té představě obrovské a děsivé prázdno. To vše bych totiž cítila jen já. Podívala jsem se na něj a v jeho pohledu neviděla nic, co by mě přesvědčilo, že to tak není.

„Udělat věc,  které se bojíme, je první krok k úspěchu.“ To řekl Mahátma Gándhí. Možná je ten první krok to, že si tu věc, které se bojíte, uvědomíte. A teď je šíleně těžké se rozhodnout, co s tím budete dál dělat.

Dostala jsem radu, abych si sama v sobě dala nějaké datum, dokdy budu vědět, co chci udělat. Jestli ucítím, že se něco změnilo. A to mě srazilo ještě víc. Na lásku by neměla být žádná ultimáta. Žiji v nich všechny vztahy a už mě to unavuje. Nechci pořád čekat, až se něco stane nebo nestane, abych si řekla: Aha, tak teď jsem šťastná. Nechci čekat na to, AŽ mi řekne, co doopravdy cítí…AŽ sebere odvahu a popere se se svými strachy… AŽ aspoň něco z toho, co mi šeptal do ucha, bude pravda…AŽ

A pokud to někdo tak máte, vykašlete se na to. Nic se nezmění, když to AŽ přijde. Naopak. Přijde další AŽ. Vím to. Takže nečekejte na nic a mluvte, konejte, bojujte a buďte s těmi, které milujete.

Pár mých dušiček, které nejsou tolik se mnou, abych jim tahle trable tloukla do hlavy, mi ustaraně píšou a mně je smutno z toho, že nemám nic hezčího, co napsat. Ale s citátem od Gándhího i skončím „Když se vytratila veškerá naděje, když nikdo nepřichází na pomoc a krásy života vyprchaly, zjišťuji, že pomoc přece přichází, i když nevím jak a odkud.“ A já vím, odkud přichází. Od vás. ♥

Když posílám slova vzpomínce

„Ty jsi duch?“ zeptal se Harry nejistě.

„Vzpomínka,“ řekl Raddle klidně.

Někdy mu něco povídám. Je to bláznivé, ale když někdo najednou zmizí z vašeho života, je to divné. Občas ještě máte co říct. Byl opravdu mým nejlepším přítelem a to vám prostě chybí.

Teď v neděli jsem se šla asi na deset minut projít po jedné moravské vesničce a najednou jsem měla zase chuť mu poslat pár slov. Vím, že k němu letěly vzduchem těch pár stovek kilometrů přes místa, kde jsme byli spolu, a vím, že je neslyšel, ale stejně jsem je posílala.

Děkuji ti za to, že jsi říkal, že mě miluješ, že jsi mi to dokazoval. Vím, že jsem si některých těch věcí tolik nevážila, ale vnímala jsem, neboj. A s láskou na ně vzpomínám. Moc mě mrzí, že tohle všechno postupně opadalo, byl to náš začátek konce, ale jsem vděčná aspoň za ta tvá slova. Buď stále takový. Říkej jí, že ji miluješ tak často, jak to jde. Kdykoliv se na ni podíváš a donutí tě to se usmát. Zůstaň v tom takový, jaký jsi byl, prosím. Je to pro nás holky důležité. Pokud něco takového cítíš, není žádný důvod k tomu to neříkat. Žádný.

A dneska v koupelně jsem si na tuhle moravskou chvilku vzpomněla.

Pamatuješ, jak jsem začala chodit často do vany. Plakala jsem tam, protože jsem věděla, že myslím na někoho jiného. Tolik mě bolelo, že spolu nemáme vše. Měla jsem strach, že tě opustím, že tě budu trápit. A nakonec jsem to udělala.

Teď mám strach, že se to stane znova. Občas mám pocit, že si je až moc jistý tím, že to neudělám, ale dneska mi došlo, že když jsem to udělala tehdy, protože jsem nechtěla být dál nešťastná, udělám to znova. Neumím totiž být dlouho nešťastná. Jsem sobec. A chci být dál sobec a snílek. Takový, co sní o romantikovi, který mi občas dá kytku jen tak, který mi řekne miluju tě klidně několikrát denně, který mě bude chtít držet za ruku a nepustit.

Pořád čekám na tu lásku z filmu. Tak teď je jen otázkou, zda budu sobec a snílek nebo realista.

Jen vím, že po všem jednou zbude jen vzpomínka.

Je ve mně monstrum

Vím to. Cítím ho. Dere se na povrch s každou další maličkostí a naprosto nečekaně.

Nevím, jak ho mám zastavit. Jsou věci, na které se nikdy nepřipravíte, i když se sakramentsky snažíte a říkáte si, jak jste s tím vším počítali. Nejde to, pokud celou situaci nekontrolujete vy sami. Ani on. Ani my dva dohromady.

To monstrum se jmenuje strach. Asi. Úplně přesně to nevím. I když asi to i vím, ale nechci to říct nahlas. Je to ta nejzákeřnější věc v mé duši, o které vím. Vlastnost, která nezmizí. Nejlepší kamarádka podlosti a podezřívavosti.

Jsou chvíle, kdy se vydrápe a sevře mi hrdlo. Dnes jsem dokonce nezvládla dojíst večeři. Jsou to prostě zvláštní nečekané situace. A vy se musíte nadechnout a dělat jakoby nic. A když už mi to nešlo, začala jsem psát. Beru jako úspěch, že to umím vyřešit aspoň takhle. Protože vybouchnout a říct něco, co nechci a co by mi bylo líto, je opravdu snadné.

Musím to vyřešit jinak. Sama v sobě. Nevím, jak na tom pracovat, ale musím. Stejně jako on pracuje na té miliardě věcí, co vadí mně. Teda aspoň doufám, že na nich pracuje. Říkal to. Věřím mu. A teď musím věřit i sobě. Bez toho to asi nepůjde.

Ta holka jsem nebyla já

Jsem posedlá tím, že chci ten pravý vztah. Ten, kvůli kterému si řeknu, že to všechno mělo takhle být.

V předchozím vztahu jsem chodila s někým, komu bylo jedno, kdy se uvidíme. Když jsem odjela na hory, bylo mu jedno, jestli jsem dojela v pořádku, i když jsem psala, že počasí je šílené. Bylo mu i jedno, jestli jsem přijela domu. A vystřídal ho někdo, komu nedělalo problém mi zavolat před třemi dalšími kluky po cestě do hospody, aby se zeptal, jestli je mi lépe, když jsem byla nastydlá. Ten minulý čas tam má být… ale k tomu se (možná) ještě dostanu.

To jsou chvíle, kdy si uvědomuju, jak moc se mi tenkrát změnily hodnoty, jak klesly. A tak jsem si řekla, co kdyby to byl případ někoho jiného? A moc mi to pomohlo. Uvědomila jsem si, že to je případ někoho jiného. Ta holka jsem totiž nebyla já. Ta holka se nechala ponižovat, změnila se. Změnila svoje priority a cíle. Nevěřila si. Bála se ho. Zkuste se na vaše problémy podívat z pohledu, že máte poradit někomu jinému, kdo se tímhle trápí.  Kvůli někomu, kdo ve vás vyvolává takové pocity, se přeci nechcete trápit. A netrapte. Zabývejte se jen těmi, kterým záleží i na vás. Jen ti si zaslouží vaši pozornost a hlavně vaši lásku.

Zamilovaně na obláčku jsem žila asi tři měsíce. A pak najednou se něco stalo. Se mnou? S ním? Nevím. Nevíme.

Zjistila jsem, že mi umí dojít slova. Právě teď. Všechno už bylo napsáno. Ne sem, ale jemu. A teď žmoulám ten druhý oříšek a pořád doufám, že ho nebudu muset rozlousknout, že tu sílu, kterou jsem si přála, aby byla uvnitř, nebudu potřebovat. A že být v jeho triku bude stačit k tomu usnout…

Tři oříšky pro Opičku

Byla jsem na víkend pryč, abych pomohla kamarádce v těžké chvíli. Místo toho jsem se tam ale zhroutila vlastně víc já. A stačilo k tomu jen málo: “Nenapadlo mě, že ti na to mám odepsat.” Celý příspěvek

A o dva roky později…

Zítra jsou to dva roky, co jsem se odstěhovala. Na facebooku na mě ve vzpomínkách určitě vykoukne fotka, jak jsem si v půlnočním prodeji koupila v knihkupectví Harryho Pottera a prokleté dítě. Celý příspěvek